Historie

 

Dnešní Východočeská galerie v Pardubicích byla zřízena rozhodnutím KNV Pardubice jako Krajská galerie v roce 1953, tedy v době, kdy byla u nás zakládána síť státních galerií. Tehdy byla ještě v Pardubicích v živé paměti Městská obrazárna, působící na zdejším zámku krátce během druhé světové války. O její zřízení usilovala zdejší inteligence v podstatě již od roku 1908, otevřena pro veřejnost však byla teprve v listopadu roku 1942 ve dvou místnostech prvního patra zámku, pronajatých orgánům města místním Muzejním spolkem. Další osud obrazárny je dodnes v Pardubicích dostatečně známý. Po 18 měsících působení byla cennější část sbírky ukryta před německými nálety na radnici v Holicích, která při květnovém povstání roku 1944 vyhořela.

Ve druhém pololetí roku 1954 nastoupili do nové Krajské galerie její první dva (a dlouho jediní) zaměstnanci a galerie zahájila svou odbornou činnost. Od počátku sídlila v prostorách v hospodářské části pardubického zámku, o něž se v prvních letech dělila s Krajským muzeem. Zde vznikaly první vlastní či přejaté výstavy, významná část výstavních aktivit se odehrávala také na pobočkách v Chrudimi, ve Vysokém Mýtě a v Litomyšli, které byly při reorganizaci v roce 1960 osamostatněny. Závěr padesátých let znamenal pro galerii velmi významné a poněkud nekoordinované změny. Ve třech po sobě následujících letech změnila instituce třikrát svůj statut. Roku 1959 byla sloučena s Krajským muzeem a památkovým ústavem v jednu kolosální instituci – Krajský vlastivědný ústav. Funkčnost organizace s tak širokým zaměřením se pochopitelně neosvědčila a od následujícího roku fungovala galerie již jen ve spojení s muzeem jako Muzeum a galerie v Pardubicích.

Po reorganizaci územní správy roku 1961 byla galerie osamostatněna, tentokrát již s názvem Východočeská galerie v Pardubicích (VČG). Její oblastní působnost byla stanovena pro celou jižní část Východočeského krajem, v roce 1963 byla administrativně omezena pouze na okresy Pardubice a Chrudim. V tomtéž roce přešla galerie pod správu ONV Pardubice. Šedesátá léta znamenala pro galerii významný rozvoj, co se týče sbírkového fondu, rekonstrukce výstavních prostor na zámku i odborné činnosti. V roce 1962 byla otevřena první stálá expozice Českého výtvarného umění 20. století s důrazem na umění Východních Čech. V letech 1968-69 proběhly dva ročníky ojedinělého sochařského sympozia Artchemo, které se soustředilo na zkoumání možností využití umělých hmot ve výtvarném umění a VČG je pořádala ve spolupráci s tehdejším n.p. VCHZ Synthesia. V závěru desetiletí se VČG podílela na přípravě několika ročníků Výtvarného Hlinecka a od roku 1971 až do roku 1990 organizovala v nedalekých Nasavrkách každoroční přehlídku Nasavrcká paleta.

Následující léta sedmdesátá nebyla však pro galerii šťastným obdobím. Veškeré aktivity tehdejšího ředitele byly vedeny snahou vybudovat muzeum socialistického realismu. V roce 1972 se však galerii podařilo získat výstavní prostory v Domě U Jonáše na Pernštýnském náměstí, kde byla v roce 1978 otevřena Galerie Jaroslava Gruse. V osmdesátých letech se činnost galerie zaměřila především na doplnění a prezentaci sbírky klasického českého krajinářství, v závěru desetiletí se spolu s patrným politickým uvolněním objevují zajímavé přírůstky soudobého malířství, kresby a grafiky a také přelomové výstavy Evy Kmentové, Karla Malicha či reprízy výjimečných výstav Linie, barva, tvarSoudobá česká grafika.

V období po roce 1989 se výstavní činnost soustředila na prezentaci v podstatě neznámých, dřívějším režimem diskriminovaných osobností a výtvarných skupin našeho poválečného výtvarného umění. Snahou bylo zprostředkovat veřejnosti skutečný obraz moderního umění předchozích desetiletí, nezkreslený politicky podbarvenými výběry či doporučeními. Takto zaměřené výstavy se během let staly jistou součástí image VČG. Ve stejném duchu se galerie snažila aktualizovat svou stálou expozici a s tímto cílem bylo realizováno množství úspěšných nákupů do sbírek. Podařilo se dokoupit díla klíčových autorů šedesátých až osmdesátých let a představit tak expozici umění druhé poloviny 20. století. K 1. lednu 1991 se zřizovatelem VČG stalo Ministerstvo kultury ČR. V pololetí téhož roku přišla galerie v restitučním řízení o výhodně situovaný dům U Jonáše a své výstavní aktivity soustředila tedy do budovy zámku a jeho okolí. V roce 1993 pořádala první ročník úspěšné sochařské výstavy Pardubické valy, další ročníky proběhly v letech 1994, 1995, 1997. Galerie se také účastnila repríz významných výstav šedesátých let – Nová citlivost, Trasa, Nová figurace – a uspořádala výstavu připomínající historii a díla ze sochařského sympozia Artchemo 1968 a 1969. K 1. prosinci 2000 získala VČG zpět rekonstruovaný dům U Jonáše, rozšířený o prostory v zadním traktu, kde téměř okamžitě zahájila výstavní činnost. 1. července 2001 přešla VČG pod správu Pardubického kraje.

Každé z uplynulých šesti desetiletí historie Východočeské galerie přineslo do jejího života specifické ideové zaměření, specifické zaměření akviziční činnosti a charakteristickou vedoucí osobnost. Z hlediska výstavních a nákupních aktivit i celkového rozvoje galerie lze jako přínosné období hodnotit závěr padesátých let, šedesátá, devadesátá léta a současné období. Zásadní změna v akviziční činnosti nastala v roce 2017. Pracovníci galerie zpracovali dokument „Strategie akviziční činnosti Východočeské galerie v Pardubicích, příspěvkové organizace Pk", který byl schválen Radou Pk dne 15.05.2017. Galerie v tomto roce získala od Pardubického kraje účelový příspěvek ve výši 1.000.000,-Kč na  nové akvizice. VČG se zároveň daří získávat další finanční prostředky v dotačních řízeních vypsaných Ministerstvem kultury ČR. Akviziční činnost VČG se systematicky soustředí na zaplnění citelných mezer v některých generačních celcích ve sbírce a na doplnění zastoupení výjimečných individualit. Výběr děl probíhá s ohledem na přípravu expozic pro nové prostory ve Winternitzových automatických mlýnech.

V roce 2017 byl schválen Radou Pardubického kraje Generel dlouhodobé prezentace Zámku Pardubice, který určuje budoucí rozvoj unikátního areálu s cílem zvýšit jeho atraktivitu, podpořit turistický ruch a posílit význam renesančního sídla Pernštejnů. Bylo rozhodnuto o využití bývalých hospodářských budov pro potřeby Východočeského muzea a o přemístění sídla VČG do budovy bývalých automatických mlýnů, které navrhl architekt Josef Gočár. Pro účely moderní galerie je bývalý industriální objekt mimořádně atraktivní. Vzniknou zde výstavní sály pro proměnné výstavy a expozice, moderní depozitáře ale i kvalitní zázemí pro práci se sbírkami. Zároveň zůstanou zachovány některé autentické prvky z původního mlýna jako transmise, výsypky a podobně. Návštěvníkům se otevře i možnost jedinečného pohledu na město a jeho okolí ze střešní terasy. Toto zásadní koncepční rozhodnutí nabízí galerii jedinečnou šanci a možnost stát se moderní vyhledávanou kulturní institucí 21. století.