Jedno místo prázdné

Stálá expozice
Otevírací doba
út, čt – ne: 10:00 – 18:00
st: 12:00 – 20:00 
po: zavřeno
Dům U Jonáše

Kurátorka
Hana Řeháková

Jedno místo prázdné

České umění 1945 - 2015 ze sbírek Východočeské galerie v Pardubicích

Stálou expozici českého moderního umění jsme nazvali podle obrazu Květy Válové Jedno místo prázdné. Důvodů pro tuto volbu jsme měli více. Jedná se o výjimečné dílo, jehož autorka měla schopnost neidealizovat skutečnost a vyjádřit naléhavost chvíle prostřednictvím zdánlivě banálního námětu. Obdobný způsob práce je charakteristický i pro další umělce zastoupené v této expozici, stejně jako téma, kterým je člověk, jeho vnitřní svět, mezilidské vztahy a společnost. Instalace tak doplňuje expozici věnovanou námětu krajiny a přírody, která se nachází v dalších prostorách galerie na pardubickém zámku.

Vývoj českého umění druhé poloviny 20. století utvářely výrazné osobnosti, které ve své tvorbě citlivě reagovaly na podněty společenské i umělecké. Nezávislá umělecká tvorba padesátých a počátku šedesátých let navazovala na dědictví předválečné avantgardy.

Jedním z odkazů, ke kterému se vracela, byla abstrakce. Není bez zajímavosti, že abstraktní tvorba byla v českém prostředí dlouho chápána jako synonymum svobody. Jedna z linií, která z ní vyšla, byla založená na racionálním přístupu. Hlavní snahou autorů bylo zbavit umělecké dílo všeho nahodilého, subjektivního nebo předmětného, včetně emocí. Proto se vyjadřovali čistou řečí výtvarných forem a směřovali k elementárním geometrickým tvarům. Ve své tvorbě se snažili o vytvoření nového řádu, založeného na tvarové, barevné redukci.  Naopak pro skupinu abstraktních umělců, která navazovala na dědictví fantaskního surrealistického názoru, byly nezbytnou součástí jejich sdělení emoce, pocity a prožitky. Výtvarným prostředkem, který pocit vyjadřoval, byl především spontánní rukopis, malířské gesto, barevnost, znak, struktura materiálu či povrchu. Směřují jak k lyrickému, intimními sdělení, tak k vyjádření napětí, exprese a existencionálním námětům.

V šedesátých letech se umělci obrátili k civilnějším námětům, byli okouzleni vědou a jejími možnostmi, zajímal je současný svět a život ve velkoměstě. Člověka zachytili v běžných situacích. Prvotní pocity nadšení a okouzlení novými možnostmi techniky na konci tohoto desetiletí vystřídala skepse a zklamání. Vznikla díla s morálním apelem, která odrážela existencionální pocity a vyjadřovala násilí, bolest a bezmoc.

V sedmdesátých letech, v období normalizace, byla aktivní výstavní činnost narušena a došlo k oddělení nezávislé umělecké scény. Práce, které byly vytvořeny v uzavřených ateliérech, sdělovaly pocity vnitřního zklamání a skepse, ale i nezbytnost vnitřní vzpoury a úniku. V českém umění se začala rozvíjet konceptuální tvorba, ale i happening, s cílem provokovat a zapojit diváky do akce.

V osmdesátých letech se změnilo společenské a kulturní klima. Nastupující generace umělců opustila vážná témata a vytvořila novou poetiku všedního světa včetně výtvarného jazyka, který se vrátil k tradičnímu zobrazujícímu způsobu. Umělci opět objevili kouzlo malby, sochařské práce, grafiky či kresby. S nostalgií vytvářeli nové příběhy, svobodně se toulali minulostí i současností. Objevovali dávné mýty, tajemství, naslouchali temným sílám přírody. Pracovali s nadsázkou a zapojovali prvky hry, nebo grotesky.

V polovině devadesátých let se česká společnost se všemi důsledky zapojila do globálního světa. Nová společenská situace se přirozeně promítla do umělecké tvorby. Otevření hranic, a tím pádem i světa, přineslo kýženou svobodu, ale i řadu nových problémů, zejména sociálních, ekonomických, ekologických a dalších. Nastupující generace umělců na tuto změnu reaguje ve své tvorbě. Důležitým námětem se v devadesátých letech stává jedinec, jeho vnitřní svět a otázky spojené s hledáním vlastní identity. Význam tohoto tématu bezpochyby ovlivnila ztráta hranic mezi soukromým a veřejným. Vznikem sociálních sítí a možností okamžitého sdílení zážitků byla zrušena mnohá tabu a otevřen prostor pro manipulaci s informacemi, stejně jako posílena potřeba sebeprezentace, touha po dokonalosti atd. Současní umělci ve svých dílech nehledají odpověď, ale tak, jako v předchozích obdobích, na společenské problémy citlivě reagují. Nerozlišují mezi důležitým a banálním, intimním a veřejným, dokonalým a pokleslým. Mísí různé styly a postupy. Pracují s ironií, nadsázkou a vtipem. Ke své výpovědi používají obyčejné materiály či předměty, které nás obklopují. Jejich osobitá umělecká výpověď přináší řadu důležitých podnětů, které reagují na otázky týkající se našeho vnímání hodnot a otevírá diskusi o vážných společenských tématech.

Díky projektu Umění vnímání, podpořenému dotací Ministerstva kultury, jsme výstavu obohatili o haptické pomůcky, audionahrávky a fotografie přibližující výtvarné umění osobám se zrakovými problémy.

Hana Řeháková

Projekt se uskutečňuje za finanční podpory Ministerstva kultury.